MŮJ PŘÍBĚH O TOM, JAK SE NEBÁT OPUSTIT PRÁCI, KTEROU BY VÁM 80 % LIDÍ MOHLO ZÁVIDĚT A VYSTAVIT SE RIZIKU, KTERÉMU BY SE 95 % LIDÍ NEJSPÍŠE BÁLO VYSTAVIT.

Je 31. 1. 2020 a já se rozhodl jít za svým snem a převzít plnou zodpovědnost za to, jaký život budu žít. Dnešním dnem končím po 12 letech fungování ve statutu „zaměstnanec“, do kterého jsem naskočil už v čase studií na VŠ a opouštím nadprůměrně placenou a společensky uznávanou pozici.

Můj Momentální stav: Žiju v Praze – byt jsem kupoval v létě 2018, kdy ceny bytů vyrostli skokově – výsledkem je měsíční splátka hypotéky i s energiemi 26 tisíc CZK, Mám 3 a půl letého syna a 7 měsíční dceru. Takže rodinné výdaje s pojistkami, telefony, jídlem atp. = cca 50 tisíc. Nejsem z bohatý rodiny, nemám našetřeno na rok dopředu, ani bohatého investora za zády – I PŘESTO JDU DO TOHO!

Než se dostanu ke konkrétní touze, která mě nutí tohle rozhodnutí udělat, věnoval bych několik dalších řádků právě popisu „neskutečných výhod“, které mě tak strašně svazovali a delší dobru mi bránili tohle rozhodnutí udělat. Je možné, že někteří z Vás v nich najdou určitou paralelu svých příběhů a taky pomoc, jakou jsem já ve svým okolí hledal jen těžko.

Všechno, co se níže dočtete, nepíšu proto, abych se chlubil (právě kdyby to tak bylo, tak tohle všechno neopouštím, ale užívám si „výhody“ nadále). Píšu to proto, abyste si mohli srovnat, jestli věci, kterých se přemýšlíte vzdát (ale pořád Vás mají ve své hrsti, jako i mě několik posledních měsíců), jsou natolik významné, aby Vás drželi uvězněných v prostředí, ve kterém už být nechcete.

Pro pochopení toho největšího pouta k zaměstnání, vám ve zkratce přiblížím svůj kariérní životopis – koho to nezajímá, může rovnou scrolovat na první tučné písmo.

Po střední obchodní akademii v Brezne (střední Slovensko), jsem se hlásil na právnickou fakultu v Bánské Bystrici, na kterou jsem se kvůli mým mimoškolním zájmovým aktivitám (hrál jsem ligový fotbal) nedostatečně připravoval a neuspěl. Byl jsem na sebe tvrdý a tak jsem odešel pracovat do České Republiky – Jihlava – fabrika – nepřetržitý provoz – 12 hodinové směny atď. Tam jsem pochopil, že bych měl pokračovat v dobrých studijních výsledcích ze střední školy a začít se opět více učit. Podal jsem si přihlášku na 1. lékařskou fakultu UK v Praze – obor Zdravotnická technika (lékařské přístroje) – vzdělaní lidé mi v tom čase řekli, že když budu fakt dobrý a bude mě to bavit, budu tomu rozumět, tak nejvyšší pozice v nemocnicích, by měli zastávat právě lidé s tímhle vzděláním – krásná představa. Od mala mi bylo vštěpováno, jak jsou lékaři důležití a nemocnice jedno z nejdůležitějších míst na světe, jak je to prestižní tam pracovat, znát lidi v oboru lékařství atp. Dávalo mi to celé smysl, protože když nás něco bolí, jdeme právě do nemocnice a hledáme ty nejlepší doktory.

Začal jsem se tedy připravovat z předmětů, které jsem na střední škole vůbec neměl (biologie, chemie, fyzika) 😀 Z 300 uchazečů jsem skončil na 7. místě a nastoupil na 1. LF UK v Praze. Teď už jenom ve zkratce – studium mě začalo neskutečně bavit – Bc. i Mgr. státnice jsem ukončil s vyznamenáním, převzal cenu děkana za vědecký přínos, od 3. ročníků jsem začal souběžně studovat Fakultu biomedicínského inženýrství na ČVUT, kterou jsem taky ukončil s vyznamenáním a cenou děkana, která se uděluje 3 nejlepším diplomovým pracím v ročníku. V čase posledního ročníku ČVUT, jsem souběžně nastoupil na PhD studium na 1. LF UK v oboru Lékařská biofyzika. Zároveň mi byl nabídnut úvazek VŠ pedagoga na předměty Lékařská biofyzika a bioinformatika pro obory všeobecného a zubního lékařství. Po 6 letech jsem úspěšně absolvoval PhD státnice, ale obhajobu práce mám, z důvodu statisticky nedostatečného počtu experimentálních výsledků odloženou na neurčito. Zrovna v tuhle chvíli, po 8 letech vědecké práce, člověk začne pociťovat první poznání, jak tenhle celý systém funguje. Že to zdaleka nezávisí jenom na tom, jak nadšený vědec jste a co chcete pro společnost dokázat. Už zde je možné pozorovat, že drtivá většina věcí se řídí přes peníze a pak vzájemné vztahy na správných místech (nepíšu to v zatrpklé náladě, to je prostě fakt) – členství v akademickém senátu, mě v tomhle jenom utvrdilo.

Souběžně s prací na fakultě, jsem byl nucen hledat si i jinou práci (22 tis. hrubého na plný pedagogický úvazek, nepokrýval ani moje nájemné v centru Prahy J ), protože mě to neskutečně moc bavilo, naplňovalo a šlo mi to (https://1url.cz/@top10pedagogu ). Směju se teď tomu, protože já od začátku viděl, že finančně je to hrozný a hledal jsem cesty jak se mít lépe, místo stěžování se na nastavený systém, se kterým očividně nahoře nechtěl nikdo nic dělat – to doporučuji všem. = „Pokud vidím, že v daném zaměstnání jsem na platovém stropu daným zákonem, oborem, tradicemi… tak prostě jdu hledat cestu někde jinde. Jinak totiž hrozí, že se budete neustále se svými kolegy (s lidmi na stejné úrovni, se stejnými problémy) na daný stav společně stěžovat, ale nic se nezmění – jedině Vaše nálada se prohloubí směrem k negativním emocím – Výsledek (výplata) bude pořád stejný…“
pracoval jsem tedy 5 let jako aplikační specialista a obchodní zástupce v oblasti mikrobiologie (40 tis.km/ročně, řešení složitých medicínských situací... nebylo to špatný).

Ve 2. pololetí roku 2017 jsem dostal nabídku, která odpovídala studentským snům, snům které teď ale vidím, že nebyly tak úplně moje. Byly převzaté od rodičů, rodiny, okolí, od lidí, kteří měli o té práci „nějakou“ představu a „nějak“ ji vnímali – ale nikdy ji sami nedělali. Stal jsem se technickým náměstkem jedné velké mimopražské nemocnice – zodpovídal jsem za 4 biomedicínské inženýry a chod 5500 přístrojů v celé nemocnici, od nákupu až po vyřazení přístroje z evidence (veřejné zakázky v nemocnici – libovka :-D). Od září 2019 pracuji na obdobné pozici v jiné prestižní státní pražské nemocnici.

 

Pojďme si shrnout tedy ta nejsilnější pouta, která mě držela pevně v klasickém vzorci fungování:

Nebudu moc rozepisovat principy fungování vštěpovány okolím od dětství: vystuduj tu nejlepší školu (mám obě nejlépe hodnocené univerzity v ČSR), buď ten nejlepší v oboru (tuhle kombinaci vzdělání má jenom 5 lidí v ČSR, obor na 1LF už nelze studovat) a drž se ho! – rodiče dělali vše, nejlépe jak mohli a já jsem jim nesmírně vděčný. Jenom prostě vzorce úspěšného, šťastného života teď můžou mít nové rozměry a možnosti, než tomu bylo dříve.

Teď to nejdůležitější, shrnutí moji aktuální situace a změn, které po dnešním dnu nastanou.

Můj Momentální stav: Žiju v Praze – byt jsem kupoval v létě 2018, kdy ceny bytů vyrostli skokově – výsledkem je měsíční splátka hypotéky i s energiemi 26 tisíc CZK, Mám 3 a půl letého syna a 7 měsíční dceru. Takže rodinné výdaje s pojistkami, telefony, jídlem atp. = cca 50 tisíc. Nejsem z bohatý rodiny, nemám našetřeno na rok dopředu, ani bohatého investora za zády

Jaké výhody mi plynuly, z mého pracovního postavení a jakých se dobrovolně vzdávám:

• Zkušenost s vedením lidí (vysoce kvalifikovaných)
• Zkušenosti s jednáním a rozhodováním miliónových záležitostí v rámci fungování nemocnice
• Dostupnost té nejlepší lékařské péče pro mě a celou moji rodinu a známe, na počkání
• Stravování – oběd za 25 korun – výběr z 8 jídel, nutričně vyvážená jídla
• Vysoké společenské postavení – lékaři i primáři museli se mnou spolupracovat a fungovat na úrovni rovnocenných partnerů (někdy i poslouchat :-D), ředitelé a další náměstci jsou lidé na které se můžu vždy obrátit a vím, že mi vyhoví
• Opouštím práci, kde měsíční úvazek nebyl 30, 40 ani 50 tisíc hrubého…
• A vzdávám se oboru, kterému jsem věnoval posledních 15 let svého života – a to velmi intenzivně a svědomitě
• Odcházím z pozice, která byla celou dobu hnacím motorem, proč to všechno studuji a dělám.
• Pozice, kde míra seberealizace a sebeuspokojení je vysoká (v průběhu dne, dokážete zařídit, aby lidi v čekárně mohli být vyšetřeny, protože seženete okamžitou náhradu nebo opravu právě rozbitého lékařského přístroje; nebo správným rozhodnutím ušetříte českému zdravotnictví několik miliónu korun, které lze využít smysluplně na jiné účely…)

 

Proč to celé dělám?:

VÍM, CO CHCI,

DÍKY TOMU, ŽE JSEM POZNAL,

CO NEPOTŘEBUJI.

• Protože jsem zjistil, že nepotřebuji chodit od 8 do 18 pořád na stejné místo, každý den, celý týden, celý měsíc, celý rok. Potřebuji mít alespoň 1 den v týdnu schůzky mimo ten „stereotypní“ prostor. CHCI mít více prostorový svobody.
• NEPOTŘEBUJI nemocniční „slepičárnu“. Lidí se zajímají více o druhé než o sebe – znáte toho Konfucia se sněhem …
• NEPOTŘEBUJI vidět na vlastní oči nepřejnost druhých lidí a dělání naschválů (rozmazávání sebemenšího zaváhání přes kopie emailů na osoby, které s tím nemají co dočinění …)
• NEPOTŘEBUJI se dívat na to, jak někdo fláká svoji práci, anebo chodí do práce jakoby z donucení. Chodí si to tam takzvaně odkroutit a nemá zájem nic zlepšit, byť k tomu prostor má.
• NEPOTŘEBUJI prožít fázi života (kdy mám malé děti a vidím, jak rychle vyrostou) odkázán na 25 dní předem nahlášené dovolené, protože zodpovídáte za mnoho „cizích“ problémů.
• CHCI SE V PRÁCI VÍCE USMÍVAT A SMÁT
• CHCI SE POTKÁVAT S LIDMI, KTEŘÍ BUDOU ZA MOJI POMOC VDĚČNÍ NA DENNÍ BÁZI
• CHCI POMÁHAT VÍCE PŘÍMO (v nemocnici zařídím nové, kvalitní CT o 5 mil. levnější než v sousední nemocnici, ale to pacient neví a ani ten doktor, který na něm dělá, Vám za to nepoděkuje)
• CHCI, AŤ PO MNĚ NĚCO ZŮSTANE (a nemusí to být jenom smrad :-D)
• CHCI SE POKUSIT NAPLNO ROZJET PROJEKT, KTERÉMU SE JIŽ 4 ROKY INTENZIVNĚ VĚNUJI A JE SHRNUTÍM MOJÍ 10 LETÉ PRÁCE V OBORU – PŘÍPRAVA STUDENTŮ NA PŘIJÍMAČKY LÉKAŘSKÝCH FAKULT ONLINE

 

POKROK TÝDNE, MĚSÍCE, ČTVRTLETÍ 🙂
 

Poslední čtvrtletí se neslo v duchu tvrdé práce, odříkání a minimálního množství spánku. Teď je na čase dát tomu ještě více a začít prodávat.

V roce 2014 jsem si koupil licenci mioweb a začal tvořit web připravující studenty na medicínu. Sám jsem natočil několik videí z Biofyziky ( https://1url.cz/@biofyzika ), které na youtube sledují každoročně studenti připravující se na zkoušku. Mezitím jsem oslovil jednu svoji bývalou studentku (dnes už chiruržku – opravdu se žena chirurg takhle termínově zavádí J) a natočil s ní přes stovku kvalitní přípravy ze středoškolské chemie. V roce 2017 jsem prodal několik přístupů k videotéce, což mě moc nakoplo a dodalo naději, že to má smysl a je o to zájem. V té době jsem ale nastoupil na zmiňovanou „vysněnou pozici v nemocnici“ a v únoru 2018 opustil univerzitní akademickou půdu. Videa a projekt šel stranou :-/ Zlom nastal po narození dcery v červnu 2019, kdy jsem si naplno uvědomil touhu vrátit se k projektu a naplňovat můj sen o pomoci studentům, kteří nemají možnost kvalitního vzdělávání. Pořád je tady mnoho lidí, kteří by se rádi na školu dostali, ale z objektivních důvodů jsou v nevýhodě – nemůžou chodit na žádné doučování (kurzy se v daném okresu neorganizují, chybí kvalitní a ochotní doučovatelé, chodí do práce, na brigádu, vrcholoví sportovci, lidí s jinými zájmy v čase konání kurzů, mají již rodinu, atp.).

Co jsem tedy za poslední 3-4 měsíce zvládnul. Sehnal jsem učitele fyziky, se kterým jsem natočil 40 hodin studijních materiálů (zatím nesestříháno), nastříhal jsem 70 videí (á 10 minut nesestříháno) ze středoškolské chemie, nahrál vše na VIMEO, vytvořil 5 odborných prezentací jako podpora výuky k videím, vytvořil 150 nových testových otázek z chemie. Přihlásil se do mentoring klubu – přehrál si několik hodin vzdělávacích materiálů (PZE moc Děkuji!!!), začal předělávat a tvořit stránky, dle skutečných pravidel prodeje, sestavil systém efektivního vzdělávání pro samostudium na přijímačky, začal používat a tvořit první myšlenkové mapy, přečetl 3 knížky (milionový expert, z nuly na milion, konec prokrastinace), přečetl a udělal výpisky z mnoha blogů, diskusí na téma přijímačky na medicínu a zvýšení efektivity učení. Komunikuji s platební bránou – tvořím obsah produktu a všeobecné obchodní podmínky a povinné náležitosti. A abych samozřejmě nezapomněl – jsem účastníkem kurzu prodejní text za 30 dní, kde chci tenhle kurz absolvovat aktivně – včera jsem psal jednomu zájemci o moje kurzy dlouhý email s cílem nabídnout pomoc a zjistit jeho skutečné problémy a bolesti – prostě mu porozumět J To vše jsem dělal pondělí a čtvrtek po 20 hodině – kdy jsem pomohl manželce s dětmi a odjel do své kanceláře, kde jsem do půl noci až 3. hodiny ranní makal. Ráno jsem odvedl syna do školky a jel do nemocnice (naštěstí pracovat, ne ležet J ). Ve středu jsem jezdil do kanceláře rovnou z práce a makal jsem tedy od půl 6 do půlnoci. Sobota, neděle dle domluvy z rodinou, ale v součtu minimálně 10h práce za víkend.

Díky tomuhle období jsem pochopil, že to takhle po večerech a víkendech dlouhodobě dělat nejde (samozřejmě závisí na velikosti projektu). Ten můj obsahuje přes 200 videí, 1500 testovacích otázek, 50 prezentací, doporučené literatury, návody …

Pokud chce člověk zkusit udělat něco velkého, musí proto udělat i velká rozhodnutí a minimálně se o to naplno pokusit! Ten pocit, když už vím, že teď budu moct všechen svůj pracovní čas (8-10h) věnovat čistě svému projektu a ne projektům zaměstnavatele je nesmírně naplňující a osvobozující. Dodává Vám to chuť a vynořují se myšlenky, které neměli možnost v průběhu 4 hodinové dřiny a dohánění „ztraceného“ času vyplout na povrch.

Abych jenom nemluvil o tom, co chystám a nic hmotného nedodal, přidávám odkaz na moje rozdělané stránky, které jsem ještě nikdy nepropagoval, tak je prosím berte hodně s rezervou. O zpětnou vazbu Vás s dovolením požádám, až nad tím budu moct pracovat několik nejbližších dnů, ve stavu úplného „flow“. Za moje gramatické chyby se moc omlouvám a rovnou připojuji žádost o pomoc všechny dobré duše, gramaticky zdatné, ochotné pomoct s korekci a opravou chyb.

 

Děkuji za přečtení a přeji mnoho sil a úspěchu ve všem co Vás naplňuje a dělá Vás šťastnými.

Ještě bych rád poděkoval mojí nejúžasnější a trpělivé manželce, která mi vytváří dokonalé zázemí a prostor pro tvorbu naší lepší budoucnosti.

S pozdravem, Lukáš Dibdiak.